Židovský kalendář a svátky
Židovský kalendář je lunisolární, to znamená, že roky se počítají podle slunečního cyklu a měsíce podle měsíčního. Délka měsíce tedy přibližně odpovídá skutečné době oběhu Měsíce kolem Země a měsíc (chodeš) má 29 nebo 30 dní.
Měsíce se počítají od prvního jarního, který se nazývá nisan. Po něm následují ijar, sivan, tamuz, av, elul, tišri, chešvan, kislev, tevet, ševat a adar. Naopak roky podle éry stvoření světa začínají prvním dnem měsíce tišri. Rok 2025 odpovívá v židovském kalendáři přelomu let 5785 a 5786.
Pro rytmus náboženského života má určující význam samotný týden. Prvním dnem židovského kalendáře je neděle, sedmým sobota (šabat). Den začíná vždy koncem soumraku.
Šabat
Den odpočinku v pátek a sobotu, kdy se nesmí pracovat (a pozor, pojem práce je velmi široký).
Pravidelně jednou do týdne přeruší rytmus všedního života oslava šabatu – dne odpočinku. Dodržování šabatu připomíná, že Bůh tvořil svět šest dní a sedmý den odpočíval. Totéž má dělat i člověk, tedy sedmý den odpočívat a nepracovat.
Podle náboženských předpisů se považuje za práci jakákoliv úmyslná fyzická činnost, která vytváří nové věci. Jedná se například o rozdělávání ohně, psaní, řízení auta, vaření, pečení, kouření, zacházení s penězi, šití nebo hra na hudební nástroj.
Přes všechna tato omezení je šabat radostným svátkem. Den odpočinku provází mnoho zvyklostí souhrnně označovaných jako oneg šabat – potěšení ze šabatu. Zároveň je povoleno (a vyžadováno) studium a četba Tóry, návštěva synagogy a rituály, které mají zdůraznit výjimečnost tohoto dne.
Šabat začíná v pátek podvečer zapálením šabatových světel. K obřadu, který je provázen požehnáním a modlitbou za blaho rodiny a je výsadou žen, se doma i v synagogách používají dva svícny se svíčkami. Po večerní hostině (seuda) během níž se žehná nad vínem a dvěma kusy šabatového chleba zvaného chala je zvykem zpívat písně k poctě šabatu. V sobotu ráno se pak koná ranní bohoslužba. Její ústřední částí je čtení z Tóry.
S koncem soumraku přichází večerní modlitba. Šabat uzavírá obřad Havdala (oddělení). Havdala začíná zapálením svíce spletené alespoň ze čtyř knotů. Svíci drží nejmladší z přítomných chlapců. Otec (nebo kantor, koná-li se havdala v synagoze) pronese požehnání nad vínem a vonným kořením (besamim). Vůně koření má podle mystické tradice utěšit člověka, kterého při obřadu opouští jeho šabatová duše. Muž uchopí pohár a svíci a pronese poděkování Hospodinu za to, že odděluje svaté od všedního, světlo od tmy a sedmý den od dnů práce.
Roš ha-šana, Jom kipur
Nový rok a Den smíření, kdy se má člověk rozpomenout na své skutky a pokorně se smířit nejen s Bohem, ale i s lidmi.
Oba svátky jsou souhrnně označovány jako Vysoké svátky a náleží k ni i tzv. Deset dní pokání, které se konají mezi nimi.
Nový rok, slavený na podzim 1. a 2. tišri, je podle tradice dnem stvoření světa. Tento svátek, spojený se zákazem práce charakterizují jeho tři jména: Den troubení, Den vzpomínání a Den soudu. V prvním jménu se odráží biblický příkaz troubit na šofar, jehož zvuk probouzí z mravní ochablosti a připomíná smlouvu mezi Bohem a lidem Izraele na hoře Sinaj. Druhé jméno napovídá, že se člověk má rozpomenout na své skutky. Poslední z označení Nového roku říká, že v tento den je celý svět souzen. Bůh určuje, kdo bude zapsán do knihy mrtvých a kdo do knihy živých, komu je souzeno bohatství a komu bída. Nepříznivý osud však lze odvrátit pokáním. Odpoledne (obvykle první den svátku) se na břehu řeky koná obřad tašlich, při němž věřící symbolicky odhodí do vody své hříchy.
Dny pokání vrcholí 10. Tišri Dnem smíření (Jom kipurem). Je to nejen den zákazu práce, ale i přísného celodenního půstu. Idea smíření s Bohem předpokládá předchozí smíření s lidmi. Denní bohoslužba začíná od časného rána s krátkými přestávkami až do večera. Bílá barva vyjadřující pokoru se objevuje v době Vysokých svátků i na synagogálních textiliích, zároveň nejvýznamnějším vnějším projevem pokání a odevzdání do vůle Boží představuje během Nového roku a Dne smíření nošení volného bílého plátěného rubáše přepásaného plátěným opaskem – kitlu.
Pesach
Svátek připomínající vysvobození z egyptského otroctví. Nesmí se jíst nic kvašeného.
Pesach či Svátek nekvašených chlebů nebo Svátek překročení, patří spolu se svátky Šavuot a Sukot k poutním svátkům, během nichž v biblických dobách putovali muži do Jeruzalémského chrámu. Připomínají ale také důležité události dějin Izraele ve spojitosti s oslavami úrody.
Pesach se v diaspoře slaví osm dní a dle juliánského kalendáře připadá obvykle na duben. Židé si při této příležitosti připomínají vysvobození Izraele z egyptského otroctví. Během svátku se nesmí jíst nic kvašeného (chamec), a proto mu předchází důkladný úklid celého domu. Namísto kynutého chleba se jí speciální upečené nekvašené placky, neboli macesy.
První večer je předepsán náboženský obřad spojený se slavnostní večeří, které se říká seder. Na slavnostním stole má hlavní místo sederová mísa, na níž se pokládají tři macesy, pečená kost připomínající oběť beránka, vejce, vzpomínka na sváteční oběti, hořké byliny jako symbol hořkosti otroctví, petržel, připomenutí jara, sladká směs jablek, vína a koření představující maltu, z níž izraelští otroci v Egyptě vyráběli cihly. Při hostině předčítá hlava rodiny z Pesachové hagady – knihy obsahující soubor modliteb, požehnání, příběhů a písní, vztahujících se k odchodu z Egypta.
Šavuot
Svátek připomínající předání Tóry a Desatera Mojžíšovi na hoře Sinaj.
Druhým z poutních svátků je svátek Šavuot neboli svátek týdnů, který připadá cca na druhou polovinu května nebo první polovinu června. Jméno Šavuot upomíná na sedm týdnů, které svátek dělí od počátku Pesachu. Další názvy – Svátek sklizně a Svátek prvotin – poukazují na jeho zemědělskou rovinu. Během svátku Šavuot totiž poutníci přiváželi do Chrámu prvotiny z nové úrody pšenice.
Oslavě svátku však dominuje především historicko-duchovní význam. Svátek týdnů je výročím dne, kdy Hospodin předal Mojžíšovi na hoře Sinai Tóru, tedy Zákon.
Sukot
Připomínka putování pouští z Egypta a pobývání ve stanech. Koncem září nebo v říjnu, necelý týden po Jom Kipuru, začíná poslední z poutních svátků Sukot, který se slaví sedm dní.
Svátek stánků (Sukot) charakterizuje příkaz pobývat sedm dní v provizorním přístřešku pokrytým ratolestmi listnatých dřevin nebo chvojím, v tzv. suce. Pobyt v ní připomíná, že před usazením se v Izraeli museli Židé po čtyřicet let putovat pouští. Zároveň byl Sukot také oslavou vinobraní a sklizně úrody ze zahrad.
Poděkování Bohu za vše, co člověku dává země, vyjadřuje obřad mávání tzv. Čtyřmi druhy. Tvoří je etrog (plod stromu příbuznému citroníku), palmová ratolest, tři větvičky myrty a dvě vrbové větvičky. Svazkem ratolestí drženým pohromadě s etrogem se mává při děkovné modlitbě Halel a obřadu Hošanot – obcházení svitku Tóry umístěného na bimě.
Simchat Tóra
Při Simchat Tóra se dokončuje celoroční předčítání z Tóry a zároveň začíná nové. Tohoto dne je zvykem vyvolat k Tóře všechny přítomné muže a chlapce. Oslavy svátku jsou provázeny průvody se všemi svitky Tóry uchovávanými v synagoze.
Chanuka
Svátek světel a připomínka židovského povstání, vítězství a znovuzasvěcení Chrámu.
Chanuka je svátek zasvěcení či světel a slaví se osm dní na konci listopadu až v prosinci. Svátek připomíná vítězství Židů nad vojsky Antiocha IV., který pod trestem smrti zakázal Židům provádět obřízku a dodržovat další biblické příkazy. Antioch rovněž znečistil Chrám zavedením modloslužby. Židovské povstání vedlo k osvobození Jeruzaléma a očištění a znovu zasvěcení Chrámu.
Židé zapálili menoru (sedmiramenný svícen) a jediná konvička oleje určená pro jeden den vystačila na celých osm dní. Na památku tohoto zázraku se zapalují světla v osmiramenném svícnu, který se nazývá chanukija. První večer se zapaluje jedno světlo a o dalších večerech svátku se zapaluje vždy o jedno světlo více než předchozího dne. Oblíbeným chanukovým pokrmem jsou koblihy nebo bramboráky smažené na oleji, což symbolicky připomíná olej ve svícnu. Děti si během chanuky hrají se židovskou hrou Drejdl a dostávají dárky.
Purim
Nejveselejší a nejhlučnější židovský svátek, který připomíná vysvobození Židů z intrik zlého vezíra Hamana v perské říši. Příběh je zaznamenán v biblické knize Ester. Název svátku připomíná Hamanovo metání losů (hebrejsky – pur), kterými chtěl určit nejvhodnější den pro svůj zamýšlený plán. Díky odvaze královny Ester a jejího strýce Mordechaje se však podařilo tento plán překazit.
Purim slaví Židé každoročně přibližně v březnu. Nejznámějším purimovým zvykem je dlouho očekávaný karneval, kdy se děti, ale i dospělí oblékají do kostýmů a masek, během bohoslužeb se předčítá svitek Ester a při každém vyslovení jména Haman se dělá hluk a řehtají řehtačky, pořádají se hostiny, lidé si vzájemně dávají dárky, jídlo a pití a obdarovávají chudé a potřebné. Oblíbené jsou také různé maškarní průvody a divadelní hry o královně Ester.
Dny smutku
Ze smutečních dnů má největší význam Tiša be-av (Půst 9. avu). K tomuto dni, který obvykle připadá na přelom července a srpna, se váže několik tragických událostí z židovských dějin, především zničení prvního i druhého Jeruzalémského chrámu (586 př. o. l. a 70 o. l.). Devátý av je dnem přísného půstu, který trvá od soumraku do soumraku. V synagogách se svěšuje chrámová opona a svatostánek se zakrývá černou látkou. Věřící při bohoslužbách na znamení smutku sedí na nízkých stoličkách nebo na zemi.
