Vzpomínka na Evu Herrmannovou

Vzpomínka na Evu Herrmannovou
Když v únoru 2017 Eva Herrmannová zemřela, truchlila nejen rodina, ale i mnoho přátel a kolegů. Velmi hezkou vzpomínku tehdy napsal její přítel Pavel Smutný pro web Opera+. S laskavým svolením pana Smutného publikujeme jeho článek, který je dnes stejně aktuální jako před lety.

Vzpomínky na dámu, která ve svém životě mnoho znamenala a mnoho vykonala

Odchod Evy Herrmannové v zimě tohoto roku, jakkoliv očekáváný, byl bolestný a smutný nejen pro její rodinu, ale myslím pro všechny, kteří ji znali. Neuvěřitelný příběh jejího života, příběh Česka dvacátého století, vydá na obšírnou úvahu a obšírnou vzpomínku. Já bych se rád omezil na to, co Eva Herrmannová znamenala pro mne a moje přátele, když jsem ji poznal začátkem devadesátých let jako šéfku Opery Národního divadla, první po listopadu 1989.

Připomeňme si základní fakta. Eva se narodila ve slezsko-rakouské rodině. Její mateřštinou byla němčina, od útlého věku ji vychovávala česká chůva. Dětství strávila v Opavě, tehdy kvetoucím městě, ve kterém se protínala kultura slezská, česká, německá a židovská. Její otec byl bohatý obchodník a Eva prožívala dětství v blahobytu, hojnosti, obklopená láskou a péčí svých rodičů. To všechno se mělo strašlivě a radikálně změnit s příchodem Němců a s počátkem německé okupace a válečných událostí. Eva byla jednoho dne maminkou odvezena do Prahy a po dvou dnech strávených v cukrárnách a v dobrých restauracích ji maminka odvedla na nádraží Praha-Bubny, kde Eva nastoupila do transportu, který ji odvezl do Terezína. Maminka odmítla opustit židovského manžela a toto byla nelidská cena, kterou nacisté v této a mnoha jiných rodinách předepsali. Eva Terezín přežila a vrátila se do Opavy.

Pak už byl její život víceméně normální. Studovala hudební vědu, šťastně se vdala a porodila dceru Sašu a syna Michala. Její láskou se stalo divadlo a především opera. Se svobodným duchem, vkusem a zvědavostí se od padesátých let zajímala o revoluční vývoj divadla, který se týkal zejména operní režie. S tehdejšími omezenými možnostmi to byly především inscenace Waltera Felsensteina a další důležité umělecké počiny, které z opery jakožto žánru strnulého a dramaticky jen částečně vyvinutého učinily ve druhé polovině dvacátého století opravdové drama s možností výkladu a s možností a svobodou volby tvůrců inscenace, jak dílo vyložit, aby bylo současnému divákovi srozumitelné nebo přitažlivé. Tohle se zřejmě stalo hlavním zájmem a zároveň i krédem Evy v pozdějších letech.

Poznal jsem ji jednoho večera v opeře, myslím, že to bylo při představení Bohémy, kterou tehdy dirigoval Oliver Dohnányi a v níž excelovali její milí pěvci, které do Národního divadla přivedla.  Byla to silná generace v čele s Natalií Melnik, Helenou Kaupovou a tenoristou Valentinem Prolatem. Eva Herrmannová byla elegantní, navýsost kultivovaně vystupující dáma, která ale byla zároveň bezprostřední, velice laskavá a pro mě v ten okamžik byla opravdu paní operou. Což nebyl jenom můj osobní pocit, ale byl to dojem mnoha mých přátel, které jsem posléze s Evou seznámil a do divadla je vlastně díky ní přivedl.

Eva velmi stála o to, aby se Národní divadlo a jeho opera staly z provinční a do sebe zahleděné konzervativní scény opravdu moderním divadlem. Při plnění tohoto úkolu byla neústupná, dá se říci, že riskovala, a riskovala hodně. Neměla jenom samé obdivovatele, ale měla i mnoho nepřátel, mezi které patřily i významné autority a také bardové tehdejšího Národního divadla a operní scény vůbec. Já jsem její odvahu a neústupnost velmi obdivoval a vždycky jsem si říkal, že je to asi tím, co všechno prožila. Když za sebou někdo má Terezín, tak se asi už jen tak něčeho nezalekne. Bylo to ale určitě i tím, že Eva měla vedle noblesy a křehkosti veliký charakter a odvahu, kterou její tehdejší pozice velice vyžadovala. Pamatuji si živě na skandál s Figarovou svatbou, kterou režíroval její oblíbený režisér Jaroslav Chundela, tehdy působící v Německu. V jeho inscenaci byly explicitní narážky na otevřené erotické motivy. Pamatuji se, jaké zděšení to tehdy vyvolalo mezi fandy Evy Herrmannové v čele s ministrem kultury Pavlem Tigridem, jakkoliv jinak liberálními. I to Eva statečně ustála a byla přesvědčena, že Chundela má právo vyjádřit svůj umělecký názor.

Poté, co odešla z funkce šéfky Opery, ve které se více než osvědčila, jsme společně založili Kruh přátel opery Národního divadla. Eva zůstala dlouho činná při propagaci opery v kroužku přátel, jenž kolem ní vznikl a obsahoval několik generací. Stala se pro mnoho lidí vzorem. Nejen pro svou kultivovanost a vzdělanost, ale právě pro svůj charakter, tvrdohlavost a pevné názory.

Eva Herrmannová pro mě zůstane vždy spjatá s Operou Národního divadla, s úsilím a kvasem, který přinášela devadesátá léta minulého století ve snaze vytvořit v Praze důstojný operní a divadelní stánek.

Autor je prezidentem nadačního fondu Bohemian Heritage Fund

Článek byl publikován 11. 4. 2017 na webových stránkách Opera+ (https://operaplus.cz/vzpominky-damu-ktera-ve-svem-zivote-mnoho-znamenala-mnoho-vykonala/)


fotografie - starý ručně psaný dopis pro Hugo Herrmann

KONTAKTY

Projekt Lazebnická 3 spravuje společnost Herrmann & Vogel spol. s r.o.

Klára Popovová
klara@holz.cz
+420 607 822 558